Choreografii představení připravili budějovickému publiku dobře známý Petr Zuska a Jiří Pokorný. Petr Zuska je renomovaný choreograf a divadelní režisér, který dlouhá léta působil jako umělecký šéf Baletu Národního divadla. Pro tento pořad vytvořil choreografii Listy důvěrné na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka. Druhou částí představení je choreografie Jiřího Pokorného Černý Mraky Nepláčou.

Balet Mraky důvěrné uvedeme v úterý 21. března od 19 hodin v divadelním sále. Vstupenky zakoupíte v našem předprodeji nebo on-line ZDE 

Vyjádření autorů:

Smyčcový kvartet Listy důvěrné je hudební dílo Janáčkovy vrcholné tvůrčí periody. Zkomponoval je těsně před svou smrtí v roce 1928, inspirací mu byl jeho vlastní dlouholetý milostný vztah s vdanou, téměř o čtyři dekády mladší ženou. Zuskova interpretace ale Janáčkův příběh nekopíruje. „Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové,“ vysvětluje Petr Zuska. „Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem. Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat. Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat. Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase.“

Černý Mraky Nepláčou Jiřího Pokorného jsou velmi dynamickou choreografií, jejímž ústředním tématem je přetvářka. Vizuálně dílo stojí na specifickém využití detailu výpravy, v tomto případě masky. Prvotní autorův impuls pro choreografii vzešel z kontrastu neživotné životnosti, kterou známe z klasického malířského žánru zátiší. „Utrhneme-li jablko ze stromu, to si sice zachovává nějakou svou tvář, vnější masku, ve stejný moment ale také vlastně umírá. Tuhle myšlenku jsem chtěl přenést do lidské roviny a na jeviště,“ vysvětluje Jiří Pokorný. „My lidé se také schováváme za nějakou masku či fasádu, pod níž se skrývá naše pravá identita. Hrajeme různé role, maskujeme se celou škálou tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná. To byla má základní idea. Původní strukturu choreografie, která vznikla už před devíti lety, jsem sice zachoval, určité pasáže jsem ale pozměnil a upravil na míru tanečníkům Pražského komorního baletu. S nimi jsem pracoval otevřeným způsobem tak, aby mohli do choreografie přinést také něco ze sebe.“