Městská policie České Budějovice
před 23 hodinami
Jedenačtyřicetiletý muž mířil v pátek nad ránem domů, tam však nedošel. Zranění kolene při špatném našlápnutí...
Partneři zpravodajství
V Českých Budějovicích nastupoval v šesti sezónách, odrazil se odtud za úspěchy v reprezentaci nebo starty v NHL. Útočník Peter Bartoš vynikal svou rychlostí, patřil mezi velké oblíbence fanoušků. To platilo ostatně i v Košicích, se kterými Bartoš získal pět mistrovských titulů a hrál zde až do roku 2017. Nyní Bartoš oslavil padesátiny.
Peter Bartoš
Narodil se 5. září 1973 ve slovenském Martině. Je stříbrným medailistou z MS 2000 v Petrohradě. Naše východní sousedy reprezentoval celkem na pěti mistrovstvích světa a dvou Světových pohárech, v sezoně 2000 – 2001 odehrál třináct utkání v NHL za Minnesotu Wild (první ze svých čtyř gólů dal buffalskému Dominiku Haškovi). Ve své sbírce má pět titulů mistra slovenské extraligy, které nasbíral v dresu Košic. Bývalý skvělý útočník odehrál v profesionálním hokeji 26 sezón. Má pět dětí, všichni tři synové se věnují hokeji. Má přezdívku "Bača". V A týmu Budějovic hrál 6 sezon (1998-2000, 2001-05), celkem 270 zápasů, v nichž dal 94 gólů (23 v přesilovkách, 15 v oslabeních, 15 vítězných a 2 remízové) a posbíral 179 kanadských bodů, 44 +/- bodů a 144 trestných minut.
Jak se cítí padesátiletý Peter Bartoš?
Dobře, stále stejně. Zatím je to jen číslo.
Už jste vlastně ukončil hokejovou kariéru? U minulé sezóny vám opět svítí start ve třetí slovenské lize.
Oficiálně jsem kariéru ještě neukončil. I na tento rok jsme dohodnutí, že kdyby potřebovali pomoci, tak bych nastoupil znovu, šel si zahrát. Mám patnáctiletého syna a jeho přáním je si se mnou zahrát v zápase. Takže se musím stále udržovat (úsměv).
Fanoušci na vás v Budějovicích pořád vzpomínají, což se ukázalo i při motoráckém přání k vašemu jubileu v komentářích na sociálních sítích. Je znát, že jste tu zanechal velkou stopu.
To mě tedy velmi těší. Aspoň tak vím, že jsem tam odvedl velmi dobrou práci. Za to jsem jen rád.
A jakou stopu zanechaly Budějovice ve vás?
Celoživotní, protože moje manželka Veronika je z Budějovic (úsměv). Hokejové vzpomínky na Budějovice mám jen ty nejlepší, cítil jsem se tam velmi dobře. A těším se na to, až se tam zase někdy dostanu.
Jezdíte ještě někdy na jih Čech? Z Košic je to osm hodin autem, o moc dál už jste se na Slovensku usadit nemohli…
Zatím na to čas nebyl. Už i Veroničina mamka s námi totiž bydlí v Košicích. A mně stále hodně času zabere hokej a je to strašně daleko. Ale chtěl bych se tam zase jednou jet podívat, setkat se s kamarády. Naposledy jsem se dostal do Budějovic asi před nějakými šesti sedmi lety. Když já to mám opravdu z Košic blíže k moři, než do Budějovic (úsměv).
Pojďme k vaší hokejové kariéře. Jaké byly okolnosti vašeho příchodu do Budějovic?
Chtěl jsem tehdy odejít ze Slovenska. A tenkrát přišel první rok, kdy mohli hráči ze Slovenska odejít do zahraničí zadarmo, bez nároku na odstupné. Budějovice o mě projevily zájem už o rok dříve, ale Martin si tehdy za mě řekl nějaké velké peníze, takže to padlo. O rok později už to ale vyšlo.
Lajna Bartoš – Turek – Král byla postrachem soupeřů. Byla z vašeho pohledu tato formace opravdu tak výjimečná, jak na ni vzpomínají třeba právě budějovičtí fanoušci?
Hrálo se mi s kluky velmi dobře. Jako hráči jsme si sedli, ta chemie, která je podle mého velmi důležitá, mezi námi fungovala. Dařilo se nám střílet hodně gólů, mužstvo jsme táhli. Venca uměl dávat góly, Tura tomu zase dával rozum, já v té lajně trochu bránil. Myslím, že tehdy jsme hráli velmi pěkný hokej.
V té lajně jste skutečně byl bránícím levým křídlem. Ale přesto jste nasbíral hromadu branek a bodů.
Vždy jsem přijel jakožto bránící útočník do útočného pásma jako poslední a měl prostor k zakončení. Byl jsem tak naučený, Venca s Turou udělali v útočném pásmu svou práci, já přijel z druhého sledu, dostával od nich přihrávky a padalo to tam.
Tehdy jste jako lajna prosluli i originálními oslavami při gólech. Kdo je vymýšlel?
Já jsem na takové věci nikdy moc nebyl, takže tohle byla záležitost Venci s Filipem. Vždy s něčím přišli a já se přidal, bylo to dobré. Ale co jsme dělali, na to už si nepamatuju.
Jste s někým z bývalých budějovických spoluhráčů v kontaktu?
Minulý rok jsem s košickou mládeží byl na turnaji v Plzni, hráli jsme proti Českým Budějovicím. No a na jejich střídačce stál Filip Turek. Tohle setkání mě potěšilo, ale že bych si s někým z budějovické éry volal nebo tak, to ne.
Vaší doménou bylo bruslení. Jak jste k té kvalitě a rychlosti bruslení přišel?
Vyrůstal jsem v horách, každý týden jsem tak chodil do hor, lezl po kopcích a myslím, že mi tím dost zesílily nohy. Ale člověk musí mít ty rychlostní dispozice i nějak dané. Já byl vždycky rychlý. Ale žádné speciální skills tréninky za našich časů nebyly.
Z Budějovic jste se dostal jak do NHL, tak do reprezentace. Jaké byly okolnosti vašeho draftu do NHL? Vybrán jste byl ve 27 letech.
Tehdy se NHL rozšiřovala o dvě mužstva a konal se tak rozšířený draft. Mně se tehdy dařilo, dával jsem góly v Budějovicích, s reprezentací jsem získal stříbro na mistrovství světa. A v Minnesotě chtěli získat nějaké zkušené evropské hráče. Přivedli třeba Pavla Pateru nebo Fina Nurminena. A vyšlo to i na mě, za což jsem byl moc rád.
Váhal jste, zda do zámoří odejít? Pustit se do dobrodružství?
Hrát v NHL je snem všech hokejistů a já jsem nebyl výjimkou. Byla to příležitost a já jsem ji chtěl vyzkoušet. Říkal jsem si, že vrátit se jde vždy, s Budějkama jsem byl celou dobu v kontaktu, dohodnutý na tom, že když mi to nevyjde, vrátím se zpět. A nakonec to tak po roce dopadlo.
V NHL jste dostal třináct zápasů a zaznamenal slušnou bilanci 4+2. Proč z toho nebylo delší působení?
Možná, že kdybych chtěl zůstat, tak to tak mohlo dopadnout. Ale já už jsem se tehdy ve svých 27, 28 letech chtěl hokejem bavit a nechtělo se mi něco někomu stále dokazovat. Jo, šest bodů za třináct zápasů bylo celkem dost, ale stejně vám řekli: Máš dvoucestnou smlouvu, sorry, jdi zpět na farmu. Ten rok pro mě byla dobrá zkušenost, byl to zážitek, ale chtěl jsem se po něm vrátit a zase si hokej naplno užívat.
Působení na farmě v Clevelandu vám hodně ulehčilo to, že jste tam hrál i bydlel se zmíněným Pavlem Paterou, je to tak?
Ano, trenér nás i s Kaiem Nurminenem nechal celý rok na farmě hrát spolu. Nemusel jsem se tak přizpůsobovat a hráli jsme evropský hokej. Když pak na konci sezóny šel Pavel do prvního týmu a k nám přišel zeshora kanadský centr, už to nebylo ono. A po mém návratu z Minnesoty na farmu už to celkově bylo všelijaké a čekal jsem na konec sezóny, dostavila se i nějaká nedorozumění s trenérem.
Takže jste se vrátil do Budějovic, a to na kompletní tři sezóny, začal jste i čtvrtou. Ale v těch už jste nebodoval tolik, jako před odchodem do zámoří. Čím to?
Změnilo se hodně věcí. Změnil se hokej, změnilo se mužstvo. Myslím, že ta první sezóna po návratu ještě byla dobrá, ale pak už těch změn bylo hodně. Vlastně jsem nad tím ale takhle ani nepřemýšlel. Holt není stále neděle, jak se u nás říká.
Víte, že se tehdy mezi fanoušky dost tradovalo, že góly jste přestal dávat proto, že jste se dal v Americe na vegetariánství?
Jéžišmarjá. Já vím, že tyhle řeči kolovaly. Ono když se daří, tak podobné věci nikoho nezajímaly, ale když se nedařilo, tak to najednou začalo žít vlastním životem. Přestalo se dařit mužstvu, řekl bych, že mně osobně se tehdy ještě celkem dařilo, ale příčinou neúspěchu bylo, že Bartoš je vegetarián. Pravda je ale taková, že vegetariánem jsem tehdy byl už dávno předtím, ještě před příchodem do Budějovic. Takže v tom to určitě nebylo.
Nakonec jste odešel v průběhu prvoligové sezóny 2004/05, kde jste se nehodil do plánů kouče Jandače. Jak jste to nesl? Vy už jste v minulosti zmínil, že ten způsob odchodu vás mrzel.
Měl jsem tehdy už před sezónou nabídky odjinud, ale nakonec jsem se rozhodl ještě zůstat. I na základě komunikace s trenérem, který původně říkal, že mě v týmu chce, Tehdy se mi navíc narodila v Budějovicích dvojčata, tak jsem angažmá ani moc měnit nechtěl. A já nikdy nebyl typem, co by chtěl hned utíkat někam jinam, když se třeba nedaří. Chtěl jsem tak zůstat. Ale asi tehdy nepočítali s tím, že přijde v NHL stávka. Vrátilo se odtud hodně hráčů. Mně ve výsledku nevadilo, že jsem odešel, vždyť změna mi pomohla, na Slovensku jsem si hokej ještě dlouho užíval a získal pět titulů. Ale mrzel mě ten způsob, že se se mnou tehdy nikdo nebavil, že mi trenér neřekl na rovinu, jaká je situace. Všechno je o komunikaci, i ty nepříjemné věci je třeba si říct. Ale takový je sportovcův život, na to si člověk zvykne.
Byla pak ještě někdy šance vrátit se do budějovického týmu?
To už byla uzavřená kapitola. Já jsem byl velmi spokojený v Košicích, nikdo jiný mě ani neoslovil. Budějovice pak měly svoje problémy, žádný kontakt už nikdy neproběhl. Ale já opravdu neměl proč něco měnit, v Košicích to bylo super a nakonec jsem tam zůstal žít.
Vaši tři synové hrajou hokej. Z toho musíte mít radost.
Potatili se. Antonín už je v Košicích v áčku, kde zkouší štěstí jako obránce. Honzík hraje v třinecké juniorce, kde má před sebou poslední rok. A nejmladší Adam hraje v Košicích za deváťáky, zatím se snaží.
Antonín už vás začal nahánět s počtem titulů, ale tu laťku má hodně vysoko.
(smích) No to má, ale na druhou stranu, je mu devatenáct let a už má jeden! A já svůj první titul s Košicemi vyhrál, když mi bylo pětatřicet. Takže má ještě hodně času, samozřejmě je důležité, v jakém mužstvu bude hrát.
Usadil jste se v Košicích, kde v místním klubu trénujete mládež. To je tedy v současnosti vaším povoláním?
Je to tak. Trénuji devátou a sedmou třídu.
A jaké jsou vaše trenérské cíle? Jste spokojený u mládeže?
Děti jsem začal trénovat už v roce, kdy jsem skončil v profesionálním hokeji. Tři roky jsem byl poté asistentem trenéra u A mužstev, dva roky v Košicích a jeden rok v Michalovcích. Teď jsem zpět u dětí. Člověk se stále ještě učí, nabírám poznatky, abych byl co nejlepším trenérem.
Perličkou je, že jste trenérsky vedl i všechny své syny.
Ano, Antonína s Janem v juniorce, Adama trénuji nyní.
V těchto případech je to vždy o tom, si to v rodině nějak správně nastavit, ne všichni synové jsou za táty lomeno trenéry rádi…
Všichni tři mě jako trenéra chtěli, to jsem se jich předem ptal. Dvojčata byla povahově trochu jinačí, to si kluci nechali i poradit. To Adam je trochu tvrdohlavější. Už spolu dokonce máme dohodu, že v průběhu zápasu na něj nemám mluvit, že to nechám na trenérském kolegovi. Ale jinak si rozumíme. Měl jsem nabídky z jiných klubů, ale chtěl jsem v Košicích s Adamem zůstat, trénovat ho a užít si ho.
MICHAL ŠPÍREK, FOTO: HCKOSICE.SK
